Dnes popeleční středou vstupujeme do čtyřicetidenního postního období, jehož smyslem je duchovní očista člověka. Přijetí popelce je znamením kajícnosti převzatým z biblické tradice a uchovávaným v církvi až do dnešní doby. Symbolicky se tak naznačuje stav hříšného člověka, který vyznává před Bohem svůj hřích, vyjadřuje vůli vnitřně se obrátit a je veden nadějí, že mu pan Bůh odpustí. Popeleční středa a Velký pátek jsou v katolické církvi jedinými dny přísného postu.
Znamením popelce tedy začíná příprava na Velikonoční svátky. Ježíšova výzva k obrácení a k pokání, jako již u starozákonních proroků, nemíří především na vnější skutky, posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání a obnovu. Bez toho by kající skutky zůstaly neplodné a lživé. Vnitřní obrácení motivuje k tomu, aby se takový postoj projevil i navenek. Jde o radikální rozchod s hříchem, což znamená odvrácení se od zla a naopak nové zaměření celého života k Bohu. Toto obrácení ovšem není výsledkem jen jakési „duchovní gymnastiky“, ale je především působením samého Boha v životě člověka. Pan Bůh nám dává sílu a možnost začít znovu. Když objevíme jeho velikost a pozitivní vztah k nám, snažíme se odpovídat adekvátním způsobem.
Vnitřní pokání křesťana může mít velmi rozmanité projevy. Vždy ovšem půst vychází z biblické a církevní tradice a je zaměřen na zkvalitnění vztahu k Bohu, k druhým lidem i k sobě samému, a tím může ve svých důsledcích vést i ke zlepšení života a atmosféry v celé společnosti.