HISTORIE

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST SV. ANTONÍNA PADUÁNSKÉHO V MILEŠOVĚ

Od roku 1358 byla v Milešově plebánie. Nejstarší písemný doklad o lokalitě Milešov je z roku 1390. Farnost zde existuje od roku 1680. Od roku 1680 byly také vedeny matriky.

Dnešní farní kostel dal v letech 1675–1680 postavit tehdejší majitel milešovského panství, Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic, známý jako obránce Vídně proti Turkům v r. 1683. V hrobce pod kostelem je také pohřben.

Kostel svatého Antonína Paduánského se nachází na jihovýchodním okraji vsi Milešov (obec Velemín). Byl vystavěn v letech 1675–1680 z nákladu Kašpara Zdeňka Kaplíře ze Sulevic, podle návrhu architekta Antonia della Porta v barokním slohu.Později několikrát upravováno.
Od roku 1945 kostel chátrá. V současnosti je kostel uvnitř opraven a využívá se k občasným bohoslužbám.

Příslušnost k farnímu obvodu

Z důvodu efektivity duchovní správy byl vytvořen farní obvod (kolatura) farnosti Lovosice, jehož součástí je i farnost Milešov, která je tak spravována excurrendo.

Reference

GRISA, Ivan. Kostel svatého Antonína Paduánského v Milešově. hrady.cz, 2010-04-06, [cit. 2010-09-27].

STUDENÁ, Zdeňka. Obec Milešov oslavila svého hraběte. Litoměřice: Litoměřický Deník, 2010-09-13, rev. 2010-09-13, [cit. 2010-09-27].


ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST SV. VÁCLAVA V LOVOSICÍCH

Kostel svatého Václava je barokní sakrální stavbou stojící na místě původního dřevěného kostela na ulici Osvoboditelů v Lovosicích. Stavitelem lovosického barokního kostela je Petr Antonín Versa, který na něm pracoval v letech 1733-1748. Velká oprava proběhla v roce 1933.

Exteriér

Kostel je jednolodní, obdélný, s oble zakončeným užším presbytářem s bočními patrovými přístavky a s věží nad průčelím. Boční fasády jsou
s měkkými rizality a lizénovými rámci. V západní části kostela je v přízemí oválné, v patře velké, polokruhově zakončené okno. V ostatních polích jsou velká, užším polokruhem zakončená okna s klenáky. Na východních nárožích presbytáře jsou pilastry. V závěru kostela je velké okno. Boční přístavky s nárožními pilastry jsou připojeny k závěru hladkými křídlovými zdmi s vázami. Nad závěrem kostela se nachází sanktusník.
V ose tříosého západního průčelí je rizalit. Jak nároží, tak i rizalit jsou lemovány pilastry. V rizalitu se nachází portál s tesaným znakem v nástavci a vysoké okno, v bočních osách obdélného portálu. Jižní vchod je slepý, s iluzívním malovaným napodobením kovových dveří. V nikách jsou sochy sv. Jana Křtitele a sv. Jana Nepomuckého. Nad kladím rizalitu se nachází trojúhelníkový křídlový štít s kartuší, nad ním hranolová věž s nárožními pilastry, velkými okny a dvakrát odstupňovanou osmibokou zvonicí.

Interiér

Kostel má obdélný presbytář s mohutným kladím a pilastry při východních nárožích. Pod kladím se po každé straně nachází jedno jednoduché a jedno sdružené obdélné okno, v přízemí pravoúhlý portál. Kolem portálů i oken je plochý štukový dekor. Nad sdruženými okny jsou malá oválná pole s freskami. Nad kladím presbytáře jsou tři trojlistem zakončená okna a valená klenba s lunetami.

Loď kostela je sklenuta dvěma poli valené klenby s lunetami. Střední část lodi je sklenuta plackou. Stěny jsou členěny zdvojenými pilastry na pilířích s mohutnými úseky kladí. Kůr je otevřen do lodi stlačeným obloukem. Je sklenut valenou klenbou se stýkajícími se lunetami. Před kůrem do lodi kostela je vyložena úzká balkónovitá část s plochou poprsnicí na dvou sloupech z 19. století.

Předsíň má křížovou klenbu a pás valené klenby. Po jižní straně předsíně se nachází takřka čtvercová kaple, která má hladkou křížovou klenbu a je osvětlována oválným oknem v hluboké šikmé špaletě. Po severní straně předsíně je schodiště.

V lodi kostela i v presbytáři jsou zachovalé fresky od litoměřického malíře J.J. Čecha (Czecha) z roku 1740. Nad okny lodi se nacházejí malované kartuše.
Na klenbě lodi a pod kůrem jsou výjevy z legendy o sv. Václavu. Na klenbě kůru se nacházejí čtyři andílci a na západní stěně hudoucí andělé. Na klenbě presbytáře je zobrazena Apoteóza sv. Václava. Sakristie po severní straně presbytáře má křížovou klenbu, v patře nad ní se nachází oratoř s plochým stropem a další místnost. V přístavku po jižní straně je předsíň. Druhá oratoř a místnost mají valenou klenbu s lunetami.

Vybavení

Zařízení kostela je převážně rokokové pocházející z 2. poloviny 18. století. Hlavní oltář s predellou a tabernáklem pochází od mramoráře J.V. Hennevogela. Oltářní obraz sv. Václava z roku 1887 je dílem J. Heřmana. Šest bočních rokokových oltářů: Krista, sv. Jana Nepomuckého, sv. Františka Xaverského, sv. Dominika, Panny Marie a sv. Barbory je vybaveno obrazy převážně od J.J. Čecha, truhlářskými pracemi pocházejícími od A. Trabece (Vrabce?) a štafířskými pracemi od E. Meinerta zřejmě z roku 1746. Oltář Ukřižování je rokokový. Pochází z poloviny 18. století a je doplněn velkým křížem a sochami Panny Marie, sv. Jana Evangelisty a sv. Máří Magdalény. Oltář s novější sochou sv. Antonína Paduánského je raně barokní. Na ním se nachází reliéf Panny Marie v obláčcích v akantovém rámu. Pochází z 1. čtvrtiny 18. století. V interiéru se nachází rokoková kazatelna s reliéfy zobrazující výjevy z Kristova života a kamenná barokní křtitelnice z roku 1716. Lavice pocházejí z roku 1741 a jsou dílem řezbáře J. Kutschery. Dvě dřevěné zpovědnice a varhany jsou rokokové. Náhrobník Marie Františky Bádenské pochází z roku 1702.

Literatura

  • Noc kostelů 23.05.14. Litoměřice : Biskupství litoměřické, 2014. 82 s. S. 45.  
  • POCHE, Emanuel. Umělecké památky Čech K/O, sv. II.. Praha : Academia, 1978. 580 s. S. 322-323.

KOSTEL NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE V SULEJOVICÍCH

Kostel Nejsvětější Trojice v Sulejovicích u Lovosic pochází z 2. poloviny 14. století, kdy se o jeho výstavbu zasloužil Kunat ze Sulevic. I ve 21. století slouží svému původnímu účelu tj. bohoslužbám. Původně gotický kostel prošel několika přestavbami a je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Zrod stavby kostela v Sulejovicích se přikládá Kunatovi ze Sulevic, který byl v roce 1379 purkrabím na Ostrém u Benešova, roku 1382 místosudím dvorským a v období let 1386-1388 nejvyšším mincmistrem. V letech 1387-1391 byl nejvyšším písařem. Podle znaku nad portálem kostela to by právě on, který tento kostel nechal vystavět a bohatě jej nadal obročími.

Na jižní venkovní straně je možné spatřit obnažený portálek s erby. Na pravé straně je erb Kaplířů a na levé pak znak Kateřiny z Vrábí, manželky Kunáta.
Po stavební architektonické stránce má portál tzv. oslí hřbet, tj. hrot ve vrcholu, který se připisuje vladislavské gotice (1440-1530). Portálek je však značně poškozený z pozdějších doby, když již nebyl projevem vládnoucího slohu.

Portál kostela je vsazen do pravoúhlého rámce, což bylo příznačné pro gotiku, avšak klenák nad hrotem portálu je však již v renesančním slohu. Portál je tedy ve slohu pozdní gotiky se silnými příměsky renesančního slohu a je možné ho časově umístit do druhé poloviny 16. století. Dva rodové znaky jsou v renesančním slohu a byly sem umístěny až o 200 let později. Jedná se zřejmě o silnou rodovou vzpomínku na patrona kostela a jeho manželku.

K zajímavostem sulejovického kostela Nejsvětější Trojice patří, že od roku 1713 až do své smrti
28. února 1741 žil v jeho blízkosti poustevník (eremita) Friedrich Niedel, bratr III. řádu sv. Františka Serafinského. Živobytí mu poskytovalo lovosické panství.

Rekonstrukce po požáru v roce 1788

V roce 1788 kostel vyhořel. V letech 1793-1795 proběhla přestavba a úprava lodi kostela. Zpráva z 22. srpna 1887 říká: „Spisy o dřívější renovaci tohoto kostela z 17. června 1793 jsou v knížecím archivu v Lovosicích (dnes Státní oblastní archiv v Třeboni) a byly uloženy neporušeny v plechové tubě v kupoli, která byla 16. července 1887 sejmuta.“ V interiéru se zachovaly kamenické práce z doby přestavby, zejména sanktuář a portál do sakristie v podvěží.
Z té můžeme i při pohledu zvenčí vidět výtok z lavaba. Vnitřní zařízení pochází také převážně z 18. století.

Zvýšení věže v roce 1887

V roce 1887 bylo rozhodnuto, s povolením patrona kostela Jana Adolfa II. ze Schwarzenbergu o zvýšení kostelní věže sulejovického filiálního kostela a také o jeho opravách. Povolení ke stavbě vydal rovněž litoměřický biskup Emanuel Jan Křtitel Schöbel. Duchovní správa sulejovického kostela v této době příslušela lovosickému farářovi Franzi Richterovi a jeho kaplanovi Franzi Pražákovi. Stavbu věže a renovaci kostela prováděl lovosický stavitel Carl Seeman podle plánu knížecího stavebního úřadu v Cítolibech (vrchní inženýr Jaksch). Všechny klempířské práce i s koulí na sulejovickém kostele provedl klempířský mistr Vincenc Hanikirsch. Listina z 22. srpna 1887 nalezená při rekonstrukci kostela v 90. letech 20. století uvádí pak i jména jak důležitých osob v obci
v době rekonstrukce kostela, tak i jména řemeslníků, kteří sulejovický kostel opravovali.

Reference

Praha: Národní památkový ústav, [cit. 2013-02-22]. Záznam IdReg 127500: Kostel Nejsvětější Trojice.

Kopie listin z 22. srpna 1887 nalezených při rekonstrukci kostela na konci 20. století.

Povolení č. 36402 bylo vydáno 21. května 1887 v Praze

V době oprava kostela byli v Lovosicích: Johann Kletetschka, ředitel (panství) a patronání komisař; Johann Schwestka, důchodní správce a kostelní účetní; Johann Oswald, ekonomický adjunkt; Carl Zenker, inženýr; Robert Engelmeyer, asistent; Wenzl Wenkert, asistent; Jaroslav Smrčka, asistent; Anton Vogelsang, kancelista. Z cukrovaru Lovosice: Carl Nowotny, cukrovarnický mistr; Heinrich Hodek, účetní; Franz Brod, adjunkt; Adolf Zadražil, adjunkt a Veit Brabetz, vážný. Obecní představený (starosta) v Sulejovicích byl Anton Löbel. Tesařské práce prováděli: Johann Gruss, tesařský mistr; Anton Hühnel, Josef Kleipsch; tesaři Johann Husák, Josef Čerwenka, Josef Gruss mladší, Wenzel Löbl, Josef Klein, Franz Angert a Johann Ullrich. K zápisu je připojena i zmínka o dobové krizi v cenách cukrovarnictví a i o zvyšujícím se národnostním napětím mezi česky a německy hovořícím obyvatelstvem.

Literatura

POCHE, Emanuel. Umělecké památky Čech, svazek 3.. [s.l.] : Academia, 1980.

LÍBAL, Dobroslav. Katalog gotické architektury v ČR do husitských válek. [s.l.] : Unicornis, 2001. 607 s. ISBN 8090158781.

KOHÁKOVI, Jiří a Venuše. Sulejovice – Toulky minulostí – Od pravěku do současnosti. Sulejovice: [s.n.], 2012.


 

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST SV. MARTINA V VELEMÍNĚ

Kolem roku 1230 již byla ve Velemíně plebánie. Matriky byly vedeny od roku 1702. V roce 1841 byla v místě zřízena lokálie. Fara byla obnovena v roce 1849.
V letech 1970–1989 zde působil jako duchovní správce pozdější litoměřický biskup Josef Koukl.

Reference

Litoměřický vikariát. Litoměřice: Biskupství litoměřické, [cit. 2012-12-23].

Katalog biskupství litoměřického, R.D. Mgr. Roman Karol DEPA. Litoměřice: Biskupství litoměřické, [cit. 2013-01-10].

Katalog biskupství litoměřického. Litoměřice: Biskupství litoměřické, [cit. 2012-12-23].

MACEK, Jaroslav. Katalog litoměřické diecéze AD 1997. Litoměřice : Biskupství litoměřické, 1997. 430 s. Kapitola Latinsko-český rejstřík farností, s. 416.

MACEK, Jaroslav. Katalog litoměřické diecéze AD 1997. Litoměřice : Biskupství litoměřické, 1997. 430 s. Kapitola Přehled jednotlivých farností diecéze, s. 202-203.

Lexikon obcí severních a severozápadních Čech [online]. Litoměřice: Státní oblastní archiv
v Litoměřicích, [cit. 2012-12-23].


 

KOSTEL SVATÉ KATEŘINY ALEXANDRIJSKÉ V MEDVĚDICÍCH

 Doplní se …


ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST SV. MATOUŠE V PRACKOVICÍCH

První zmínka o farní lokalitě Prackovice se nachází již v tzv. zakládací listině litoměřické kapituly
z roku 1057, kdy byla obec pod duchovní správoulitoměřické kapituly. Vlastní farnost byla založena až v roce 1384. Od roku 1696 jsou vedeny farní matriky. Farnost byla obnovena v roce 1802.

Příslušnost k farnímu obvodu

Z důvodu efektivity duchovní správy byl vytvořen farní obvod (kolatura) farnosti Lovosice, jehož součástí je i farnost Prackovice nad Labem, která je tak spravována excurrendo

Reference

Litoměřický vikariát. Litoměřice: Biskupství litoměřické, [cit. 2012-12-19].

Katalog biskupství litoměřického, R.D. Mgr. Roman Karol DEPA. Litoměřice: Biskupství litoměřické, [cit. 2013-01-10].

Katalog biskupství litoměřického. Litoměřice: Biskupství litoměřické, [cit. 2012-12-19].

MACEK, Jaroslav. Katalog litoměřické diecéze AD 1997. Litoměřice : Biskupství litoměřické, 1997. 430 s. Kapitola Latinsko-český rejstřík farností, s. 412.

MACEK, Jaroslav. Katalog litoměřické diecéze AD 1997. Litoměřice : Biskupství litoměřické, 1997. 430 s. Kapitola Přehled jednotlivých farností diecéze, s. 384.

MACEK, Jaroslav. Katalog litoměřické diecéze AD 1997. Litoměřice : Biskupství litoměřické, 1997. 430 s. Kapitola Přehled jednotlivých farností diecéze, s. 158.

Lexikon obcí severních a severozápadních Čech. Litoměřice: Státní oblastní archiv v Litoměřicích, [cit. 2012-12-21].

ZVONY V KOSTELE SV. VÁCLAVA V LOVOSICÍCH


Zvony doprovází člověka v celé jeho historii a jeho posvěcením se z neživé hmoty stává nástroj posvátný. Ve středověku bylo zvonům přisuzováno 7 ctností.
laudo deum verum pravého Boha chválím,  vivos voco živé volám,  congrego clerum kněží shromažďuji, mortuos plango mrtvé oplakávám fulgura frango blesky rozrážím, pestem fugo mor zaháním, festa decoro svátky slavím.

Zvon je jednou z mála vzácných památek, která každého člověka doprovází nepřetržitě v den všední i sváteční, při práci i slavnosti a k srdci lidskému promlouvá vždy řečí vítanou a dobrou.
Svolává k bohoslužbám a vyzývá k modlitbě, ohlašuje radostné i bolestné události.
Patří k duchovnímu i kulturnímu dědictví národa i církve.
Tento hudební nástroj má hlavu, tělo, srdce, tvář a také hlas.

Tradice svěcení zvonů je doložena od 10. století. Tento zvyk založil Papež Jan XIII. a stalo se tak roku 965, právě v době návštěvy ctihodné Mlady Přemyslovny, sestry Boleslava II. zakladatelky kláštera Benediktýnek u sv. Jiří v Praze.
Jako jeden z prvních dokladů o užívání zvonů v liturgii církve v Čechách se tradičně uvádí pasáž z tzv. první staroslověnské legendy o sv. Václavu (vzniklé před polovinou 10.století), kde se v 5. oddíle při popisu Václavovy mučednické smrti píše ( v překladu J.Vašíci ):
„Když nastalo ráno, zvonili na jitřní. Václav uslyšev zvon pravil: Sláva tobě, Pane, že ses mi dal dožíti tohoto jitra…“
Písmem, které se užívalo v nápisech na zvonech až do počátku 15. století je gotická majuskula.
V tomto směru byly zvony oproti jiným epigrafickým památkám poněkud opožděny, jinde se gotická minuskula objevuje už od poloviny 14. století.
Příčinou byla nepochybně malá vzdělanost a konzervativnost zvonařských mistrů, kteří byli v této době často jen pologramotní a obtížně si zvykali na nový typ písma.
Kolem r. 1530 se začíná na zvonech uplatňovat třetí typ písma, kterým je humanistická majuskula.
K změnám v této době ovšem nedochází jenom v písmu, ale i ve výzdobě a celkovém vzezření zvonu – zvony získávají namísto klenutého příklopu plochý, mění se též tvar a výzdoba koruny a na zvonech se kromě biblických výjevů a reliéfů svatých začínají objevovat také erby donátorů.

V dnešní době jsou na lovosickém kostele sv. Václava kromě umíráčku, který má 30 kg. A sanktusovém zvonku, který pochází z roku 1881 a váží 36 kg. pouze tři zvony, které visíve věži kostela.

ZVON V POŘADÍ: 1. velký, je největším a nejstarším zvonem v kostele.

Zvon se jmenuje Florián- váží 620 kg. a je tudíž požárním zvonem s gotickými českými nápisy, ulitý r. 1532 mistrem Tomášem z Litoměřic ke cti Panny Marie a sv. Václava s reliéfy.
Nápis na zvonu kolem horní části je dvouřadý psaný staročesky gotickou minuskuli.
Léta božího 1532 ke cti a k chvále Pána Boha a všem svatým a k svatému Václavu do Lovosic tento zvon je udělán od mistra Tomáše z Litoměřic za rychtáře Koudele a za Somana a za kněze Jiříka toho času faráře, ve jménu božím.
Staré záznamy o zvonu:D-1,04m, H-0 77m .
Spodní průměr zvonu je 105 cm. Síla na ráně je 76 mm. (myslí se místo kam srdce dopadá na zvon)
1. vytlučení: 73  2. vytlučení: 75
Koruna zvonu je šestiramenná s pletencem, srdce je železné ploché starší, zavěšení srdce je na šarnýru.
Samotný zvon je zavěšen na dřevu.Hřídel hlavy je usazen v ocelových čepech pánvicových ložiscích na zvonové stolici.
Akustický obraz: (1/16pt)
Spodní oktáva: g0 + 1
Prima: gis1 – 6
Tercie: h1 – 0,5
Kvinta: dis2 + 0
Vrchní oktáva: gis2 – 2
Decima: h2 + 4
Duodecima: d3 + 0
Superoktáva: gis3 + 4
Tomáš z Litoměřic (zemřel r. 1538) byl český zvonař a kovolijec 1. poloviny 16. století, působící v Litoměřicích.
Je prvním významným zvonařem s působištěm v severních Čechách.
Tomáš z Litoměřic zpočátku spolupracoval s Ondřejem Ptáčkem z Kutné Hory, od nějž také převzal některé reliéfy. Svou dílnu měl zřejmě v hradební baště na okraji Litoměřic.

Přechod mezi gotickými a renesančními zvony, vymezený přibližně léty 1520 – 1540, probíhal různě v různých městech. Ke změně v písmu zpravidla dochází spolu s výměnou generací ve zvonárně, jen zřídka se zvonař odpoutal od typů, které užíval celý život a přešel na humanistickou majuskuli.
Podobný přístup lze vysledovat u mistra Tomáše z Litoměřic, který rovněž užíval gotickou minuskuli, i když ve 30. letech 16. století můžeme najít několik zvonů s jeho signaturou, na nichž se objevuje nápis v přechodném typu humanistické majuskule. Je ovšem pravděpodobné, že výzdobu těchto zvonů pro mistra Tomáše už vytvářel jeho učedník Jan Konvář.
Ale to už se dostáváme ke druhému střednímu zvonu.

ZVON V POŘADÍ: 2. střední

Jméno zvonu se nám nedochovalo.  Tento zvon byl do lovosického kostela přenesen z kostela sv. Vojtěcha v Ústí nad Labem. Odlit byl roku 1551 mistrem Janem Konvářem.
Klášterní kostel sv. Vojtěcha stojí v centru města. Kostel je doložen už v 11. století, dlouho byl hlavním ústeckým kostelem. R. 1538 vyhořel spolu s městem. R. 1617 při kostele založen dominikánský klášter.
V 18. století barokně přestavěn Octaviem Broggiem. R. 1950 byl v rámci akce ”K” rozprodán depozitář kostela. Kostel je dnes užíván jako výstavní síň.
Původní kostelní zvony jsou dnes nezvěstné. Doložen je zde zvon z r. 1551 od Jana Konváře, zvon z r. 1620 a malý nedatovaný zvon Marie, o němž není známo nic bližšího.
Rekviziční číslo zvonu: (20/1/24-C). Zvon, byl dále zvenčí označen bílím písmenem C.
Spodní průměr zvonu činí 75 cm. Síla na ráně je 60 mm    1. vytlučení: 53  2. vytlučení: 0
Koruna zvonu je šestiramenná, srdce železné ploché starší. Srdce zvonu je zavěšeno na oku a zvon je zavěšen na oceli.
Ocelový závěs je sice lacinější a prostorově úspornější, avšak hůře vede zvuk zvonu a má i jiné nevýhody. Protože závěs zvonu je těžší než hlava, příliš vyvyšuje těžiště zvonu, takže při rozhoupávání dochází k menšímu výkyvu a jeho zvuk nevyzní tak plně, jelikož údery po sobě následují příliš rychle; navíc to z hlediska staletí vede k daleko rychlejšímu opotřebení zvonu
Čepy zvonu je třeba čas od času promazat, k čemuž se kromě jiného někdy tradičně užívá husí sádlo. Lidová pověra říká, že mazání na zvony lze užít jako spolehlivý lék proti nemocem kloubů.
Hřídel hlavy je usazen v pánvicových ložiscích na zvonové stolici.
Nápis na horním vnějším okraji zvonu, tzv na koruně, je ve dvou řadách a praví, že zvon byl udělán ke cti a chvále pána Boha a ve spodním řádku je i věnování z úřadu od knížecího primuse a dále je uvedeno jméno zvonaře „Jan Konvář“.
Vrchní nápis: ZA TENTO ZWON V DYELAN EY GES KE CZTY CHWALE PANV BOHV
Spodní nápis: I PRYMVSE KNYCZ NA RAWAVS TY Z VRAD GEHO YAN KNWAR MLL
Akustický obraz: (1/16pt),Náraz: dis 2
O mistru Janu Konváři nebo také Janu z Litoměřic není mnoho známo. Přídomek „Konvář“ nebylo v té době klasickým příjmením, ale spíše napovídá, že se uvedený mistr zabýval také výrobou konvic, křtitelnic a podobného zboží, souvisejícího s konvářstvím.
Zvonař, Jan Konvář působil na konci 15. a začátku 16. století. Svého času ulil „na věže chrámu středních a západních Čech mnoho zvonů s českými legendami“.
Na svých zvonech používal pouze české nápisy a podepisoval se stále stejným způsobem:
„Yan Konwarz dělal tento zvon“

ZVON V POŘADÍ: 3. malý

Jméno tohoto zvonu také zatím neznáme. Zvon byl odlit roku 1631 mistrem Tomášem Fričem z Roudnice nad Labem a do lovosického kostela byl přenesen z prackovického kostela sv. Matouše. Po roce 1945, který přinesl nucenou obměnu obyvatel obce, kostel zchátral. Významně bylo poškozeno i barokní vnitřní zařízení.
Spodní průměr zvonu činí 61,5 cm. Síla na ráně je 44 mm.  1. vytlučení: 40  2. vytlučení: 0
Koruna je šestiramenná s ornamentem, srdce je obuškové starší zavěšeno na oku. Zvon  je zavěšen na dřevě.
Hřídel hlavy je usazen v ocelových čepech v ložiscích.
Akustický obraz: (1/16pt)
Spodní oktáva: e1 – 7
Prima: e2 + 0
Tercie: g2 + 1,5
Kvinta: b2 – 0,5
Vrchní oktáva: e3 – 3
Decima: g3 + 6,5
Superoktáva: e4 – 2,5
Tento zvon je bohatě zdoben ornamenty. Na zvonu jsou dva nápisy na středu vnější strany pláště přilehle pod širokým pásem:
První text na zvonu je verš z bible Matouš 7,21. Text je psán staročesky a obtéká kříž s Ježíšem.
(V kázání na hoře Ježíš Kristus řekl.)
Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí (koná) vůli mého Otce v nebesích.
Druhý protilehlý text hovoří o roku odlití zvonu a o místě jeho určení a o zvonaři, který zvon ulil.:
Roku 1631 slit je tento zvon ke cti a k chvále Pána Boha k záduši a osadě do vsi Prackovic ode mě Tomáše Fricze zvonaře z města Roudnice nad Labem.

V kostele sv. Václava v Lovosicích se ze 4. 9. 1916 se dovídáme, že na věži lovosického kostela byly tyto zvony:
– Václav- 856 kg. z roku 1691,
– Florián-620 kg. z roku 1532
– Sv. Jan a Pavel -320 kg. z roku 1621, který byl po prasklině přelit roku 1905 u firmi Eich-Herold v   Chomutově. Dříve D-0.92m. Nápis ?………. Johani set Fauli.
– Dušičkový- 62.kg. z roku 1764
– Umíráček – 30kg.
– A na malé věži Sanktusový zvonek- 36 kg. z roku 1881

Vraťme se ještě ke zvonu  z roku 1691 se jménem Václav.
Václav vážil 856 kg. a byl největším zvonem ve zvonici v kostele sv. Václava. Původně vysel na čestném místě uprostřed všech zvonů. Dnes nám ho připomíná pouze prázdné místo a dřevěná hlava zvonu, která se ve zvonici nachází.
Dodnes se nám také dochoval popis tohoto zvonu spolu s přepisem nápisu a s jeho akustickým obrazem.
Spodní průměr zvonu činí 118 cm. Síla na ráně je 83 mm. Tón H-0.
Pásy s maskami, palmetový vlys a dvouřadý nápis:
A.D.1691 20 AUGUSTI REFVSA EST CAMPANA AD MAIOREM DEI GLORIAM SEMPERQUE VIRGISNIS ET S. VENCESLAI MART – PATRO HONOREM COOPERANTE GRATA, SEREN: D:D: MARIAE FRACISCAE VIDVAE MARCHIONISAE BAADENSIS NATAE IANGAVIAE.
Za tímto nápisem byl úponkový vlys.
Reliéfní vybarvení: sv. Václav mezi Krucifixem a Marií s dítětem a na druhé straně byl dvojitý znak Baaden-Fürstenberg. A dál pokračování nápisu:
DE FVRSSENBERG CURATRICIS FILI SVI SEREN:D:D: LEOPOLDI MARCHIONIS BAADENSIS ET HOCHBERG: PRO TUNO GENTIVN IN DOMINO CVRATO CAROL: KAVIKA: ME FVDIT IOSEPH: IGNATIVU ERNST SCHLAFO ? ERDAE.

Václav spolu se zvonem Jan a Pavel byly 4. září 1916 poté co s nimi bylo čtvrt hodiny zvoněno na příkaz c. k. Rakouského ministra války na věži rozbity na menší kusy a dušičkový zvon byl sejmut celý.
Rekvizicí z první světové války přežil pouze nejstarší zvon Florián.
Pomocí sbírky a dary byly za první republiky pořízeny do kostela sv. Václava tři nové zvony:
Velký: sv. Václav, Malý: sv. Marie a další malý Ježíš.

Ale bohužel přišla druhá světová válka a tak tyto zvony byli za okupace opět zrekvírovány.
Na zvonici zůstal opět Florián, který byl však označen zvenčí zvonu registračním číslem. (20/1/7/C)
Za druhé světové války, nebylo hlavním cílem získat ušlechtilý materiál, ale spíše způsobit co největší ztráty, kulturní škody a zpřetrhání historických vědomí v okupovaných zemích – z toho důvodu byly prokazatelně zvony rozbíjeny a rozpouštěny v kyselině, vzniklou skalicí byly např. ošetřovány vinice.) Podle odhadů připravily válečné rekvizice Československo asi o dvě třetiny zvonového fondu.

Po válce r. 1945 byl pro Lovosice získán z válečného skladiště v Hamburku jiný zvon. Otec Herman Schmid nechal tento zvon přivést z Ústí nad Labem. Tento zvon byl z roku 1601 a původně pocházel ze zaniklého kostela sv. Mikuláše v Litoměřicích a do roku 1942 vysel v litoměřickém seminárním kostele. Osud tohoto zvonu mi bohužel není znám.

Patroni zvonařů a zvoníků
– Biskup Paulinus z Noly v Kampanii. Zemřel r. 431. Legenda praví, že se stal prvním křesťanským zvonařem, když jednoho dne uviděl zvonky – květiny, z jejichž květů se linuly nezemsky krásné zvuky, což ho přivedlo na myšlenku vyrobit podobný nástroj z kovu pro slávu Boží.
Ve skutečnosti Paulinus zvony pravděpodobně nikdy neodléval, ale byl zřejmě prvním, kdo jich začal v křesťanské církvi pravidelně užívat ke svolávání věřících. (Patron zvonů.)
– Sv. Antonín poustevník. (Patron zvonařů.)
– Sv. Forkern. Irský mnich a zvonolijec. Zemřel r. 490. (Patron zvonařů.)
– Sv. Agáta. Zemřela r. 225 na Sicílii. (Patronka zvonařů.)
– Sv. Barbora. Zemřela ve 3. století. (Patronka zvonařů.)
– Sv. Teodor. Zobrazován s ďáblem u nohou nesoucím zvon, zemřel v 5. století ve Švýcarsku.
(Patron zvonařů.)
– Sv. Zuzana (Starý zákon). (Patronka zvonařů.)
– Sv. Kvído z Anderlechtu. Zemřel r. 1010 v Belgii. (Patron zvoníků.)

Zvony, vy se lidem podobáte, pláčete, radujete se, srdce máte. Provázíte člověka od kolébky až do hrobu.

Podle dostupných materiálů sepsal a upravil v r. 2014 Martin Ladislav Brůža.
Údaje o akustických obrazech zvonů poskytl Diecézní kampanolog a organolog, Mgr. Radek Rejšek.
Fotografie se svolením generálního vikáře P.ThLic. Stanislava Přibyla, CSsR a administrátora Římskokatolické farnosti v Lovosicích Mgr. Karola Romana Depy poskytli: Miroslav Zelenka, Miroslav Hovorka, Martin Brůža.

Použitá literatura:
Dokumenty poskytnuty od paní ing. Evy Hozmanové: Stručná historie kostela sv. Václava v Lovosicích z r.1966./ Jan Veselý – historie panství Lovosice – Praha 1894.